Vím, že jsi se mnou - Dalton a Stevens

8. května 2013 v 13:08 | Cestakrve
Ráno mě čekala omračující rána. Má babička, otcova maminka, včera večer náhle zemřela. Zavolal jsem do práce, že dnes nepřijdu. Ta zpráva, kterou mi zavolal zdrcený otec, mě složila do křesla jako těžké kladivo. A já jí měla tak ráda. Byla má poslední babička a moje nejoblíbenější vypravěčka pohádek. To od ní jsem se naučila všechno o pečení, co jsem znala. Rozplakala jsem se.


Odpoledne jsem se sebrala a šla se projít. Čerstvý vzduch mi udělal lépe a na okraji útesů mi ostrý vítr osušil tváře. Nemohla jsem jet domů. Rodiče mi to vyloženě zakázali. Prý mám teď vlastní starosti, práci, a že by to bylo celkově na dlouhé lokte. Navíc letenka tam a zpět "jen" kvůli pohřbu taky nevyjde lacino. Zůstala jsem tedy v Castlon city.
Když jsem dorazila domů, znovu na mě padla deprese. Udělala jsem si horký čaj s rumem, zapnula hudbu a schoulila se do rohu gauče. Doufala jsem, že duch nebude dneska moc zlobit, neměla jsem na něj absolutně náladu. Probírala jsem se minulostí. Venku se rozpršelo. Jako na zavolanou. Hlouběji jsem se ve své mysli propadnout už vážně nemohla.
Najednou jsem si uvědomila, že vedle lkavé písničky z věže slyším i jiný zvuk. Kytaru. Ale moje stará kytara ležela v patře ve studovně a nikdo v okolí co jsem si všimla, na nic podobného necvičil. Zvedla jsem se a s hrnkem v rukou došla potichu do patra. Zvuk kytary se opravdu nesl ze studovny. Pootevřela jsem dveře. Kytara nestála v rohu, kam jsem jí po nastěhování uložila, ale ležela na pracovním stole. Její struny na břiše se chvěly v tichých tónech a ty na krku se prohýbaly pod dotekem neviditelného hudebníka.
Hrál tu samou písničku, jaká se tlumeně linula z přízemí z věže. Vhrkly mi slzy do očí. Jak může sakra tenhle průhledný padouch znát Jewel in our hearts?!
Smrkla jsem. Kytaře zapružily struny a málem spadla na zem. Asi jsem ho polekala.
"Promiň, hraj dál," mávla jsem rukou a zabořila nos do čaje, abych ukryla slzy.
Kytara se urovnala na stole a struny se znovu rozezvučely v melodii přesně tam, kde skončily. Když dohrál, znovu jsem smrkla a beze slova jsem se odebrala k sobě do pokoje. Zamkla jsem za sebou. Nechtěla jsem, aby šel za mnou, a pevně jsem doufala, že neumí procházet zdí. Nemám ráda, když mě někdo vidí plakat. Ani ten, kterého já sama nevidím.
Vzala jsem si raději na tři dny dovolenou. Šéf to chápal. Naštěstí byl hodný, tak mi to povolil a ještě popřál, ať se mi brzy udělá lépe a že všechno bude zase dobré.
Duch mi naštěstí dával v ty chvíle truchlení pokoj. Od toho sóla na kytaru o sobě zatím nedal vědět. Vyrazila jsem brzy ráno nakoupit. Objevila jsem na druhém konci městečka pekaře, který mi tam nechával několik rohlíků ke snídani a jeho tvarohové koláče byly jako nebeská mana.
Když jsem vzala za kliku pekařova krámku a otevřela dovnitř, narazila jsem jimi na něco, co mi stálo v cestě. Naneštěstí ta zarážka zaúpěla a ustoupila o krok dozadu. Otevřela jsem a vešla. Mám já to ale po čertech smůlu! Trefila jsem nějakého muže do nosu.
"Se moc omlouvám já nechtěla," skočila jsem k němu a stáhla ruku z jeho obličeje. Měl silné velké dlaně, takže si jimi docela zakryl celý obličej. Vykoukla na mě dvojice zelených očí. Až jsem se lekla, že jsem trefila Filipa, ale když dal ruce dolů, seznala jsem, že má mnohem mužnější a svůdnější rysy, než to holátko.
"Já se omlouvám, nemám stát, kde bych mohl přijít k úhoně," usmál se a zkontroloval si znovu nos, jestli nekrvácí. Naštěstí to měl jenom naražené.
"Ale i tak je mi to líto," fňukla jsem a zvedla k němu znovu oči k podrobnější analýze.
Na hlavě mu seděl černý klobouk a zakrýval většinu světle hnědých vlasů, které mu i přesto neposedně sahaly až ke krku. Přes rameno měl hozený svrchník, po ránu tu bývalo chladno. Na sobě měl šedý rolák tmavé džíny a černé boty. Vypadal jako tajemný pocestný. Připadala jsem si vedle něj ve své zářivě červené vestě a zelené mikině pod ní jako naprostý estetický barbar. Hold jsem se oblékala po tmě, ospalá a rozhodně jsem v těchto končinách nečekala takového elegána. Odkud asi je?
"Měj se Dagu!" mávl vysoký muž přede mnou a s pohledem upřeným na mě mě ladně obešel.
"Ty taky, Jamesi," odpověděl mu starý pekař a podíval se na mě, co si dám.
Chvíli jsem nebyla schopna slova. Zvolna jsem došla před pult a položila na něj ruce, "celé jméno, vztahy, telefonní číslo a přinejlepším adresu," řekla jsem klidně, jako bych si objednávala pečivo.
Starý pán se zarazil, jak už už se sbíral, že půjde vyplnit objednávku, potom mu došlo, co jsem řekla a začal se smát pod svůj rozježený knírek, "James Stevens, svobodný, ve zlatých stránkách, Vilsonova ulice, víc vám nemohu sloužit, slečinko," zakřenil se na mě.
Teď bylo na mé straně tvářit se překvapeně. Na sucho jsem polkla, "t…tolik mi stačí, děkuju." Sbírala jsem se, že odejdu.
"Slečno?" zavolal na mě vysmátý prodavač. Ohlédla jsem se. "Nechtěla byste přeci jen něco k snídani?"


"James Stevens," hodně hezké jméno, řekla jsem si, když jsem chroupala čerstvý rohlík s marmeládou ke snídani. Seděla jsem v kuchyni u stolu a listovala stránkami telefonního seznamu. Našla jsem jenom jednoho Stevense v okolí. Takže jsem se nemohla splést.
No jo, ale k čemu mi to bude? Co mu řeknu, až zvedne sluchátko? Třeba zpanikařím, bude chvíli slyšet, jak dýchám a potom zavěsím? Pro mě naprosto typické.
Než jsem si to pořádně promyslela, můj vlastní telefon zadrnčel. Strčila jsem si do pusy kousek rohlíku a zvedla sluchátko. "Profim?"
"Eh, pardon já jsem chtěl jenom…není tam někde slečna Daltnová?"
Málem mi zaskočilo sousto. Ten hlas. To byl on! James! Nemohla jsem si ho s nikým splést, ten hlas se mi vryl do paměti.
Rychle jsem rozkousala, co jsem měla v puse a polkla tak rychle, až mě zabolelo v jícnu.
"U telefonu," začala jsem si natáčet kroucenou šňůru telefonu na prst.
"Aha. Dobrý den, pardon jestli ruším…"
"Ne vůbec nerušíte!" vyhrkla jsem, až James na druhé straně polekaně škytl.
"No jen jsem chtěl vědět… Chtěl jsem se zeptat, jestli byste se mnou někdy nešla na večeři."
Málem jsem mu to položila, jak jsem zpanikařila.
"Jste tam? Slečno Daltnová?"
"Stačí Jennefer,"
"Dobře. Tak dnes?"
"Ano."
"Vyzvednu vás…tě v šest."
"Ano."
"Zatím nashledanou"
"Nashle."
"Píp píp píp píp."
Položila jsem zkoprněle sluchátko do vidlice. Tak já mám rande. Opravdové a nefalšované rande po takové době. A ještě s takovým fešákem. A on pozval mě. Jak na mě sakra zjistil číslo? A jméno? Musim se optat Daga v pekárně.
Přípravy mi zabraly celý den. Vana, úprava vizáže, hledání vhodného oblečení, účes, make-up, boty, lak na nehty. Netušila jsem, že se žena může kvůli chlapovi připravovat takovou dobu.
Když jsem si nanášela pudr, vznesla se moje rtěnka a připlácla se na sklo, kde se definitivně rozmázla.
"Tak a dost huš odsud!" mávla jsem rukou k místu, kde jsem tušila ducha. Studený závan zmizel. Rtěnka pomalu stékala dolů, až se odlepila a cinkla do umyvadla. Já ho jednou zabiju. Ovšem pokud není už mrtvý, to bych ho vyvolala a zabila znovu.
Ještě jsem si ani nestihla zapnout pásek na vysokých botách a už jsem slyšela klepání na dveře. Málem jsem se přerazila, jak jsem letěla z úzkých schodů do chodby a snažila se přitom držet balanc. Děkovala jsem si, že jsem si před odjezdem do Británie koupila tyhle super botky na pásek a malou večerní.
Když jsem otevřela dveře, oněměla jsem. James tam čekal v perfektně padnoucím kvádru a s malou bílou kytičkou v rukou. Ani on si zjevně nepředstavoval něco takového. Když mě viděl poprvé, vypadala jsem přeci jen krapítek odlišně. Asi tak jako se od sebe liší animovaná myška Minnie a sexy postavička Jessica.
"Můžeme jít?" nastavil mi rámě. Vyhrabala jsem klíče od domu a rozechvělými prsty zamkla dveře.
Nebudu vám povídat, jak úžasnou večeři jsme si s Jamesem užili v místní restauraci. Jak okouzlující a šarmantní byl. Jak se tak smál, až na sebe vylil kafe a potom jsme zbytek večera strávili u baru, kde jsme tu skvrnu čistili ledem.
Když mě zavezl domů, byla jsem v tak dobré náladě, že i přes pokročilou noc jsem ho pozvala dál. Možná za to mohl alkohol v krvi, že padly všechny morální zábrany. Ani si nevšiml, že mám na stěnách Backstreet Boys. Kdo by to taky v té vášni a spěchu stihl. Měl jiné záležitosti na práci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama