Vím že jsi se mnou 2. - Poltergeist

30. září 2012 v 12:35 | Cestakrve

Stačily dva týdny, abych se s místním ekosystémem sžila. Našla jsem si práci v místní bance, zjistila si, jak mi jezdí autobusy do hlavního města pro zásoby, a seznala jsem, že ani místní flora a fauna nejsou zanedbatelné.



Dorazila jsem domů po velmi dlouhém dni v práci a cestě pro nákup do města. Hodila jsem tašky na stůl a šla si odpočinout k televizi. Sklidím to potom. Hmátla jsem do košíčku, kde byly ovladače. K mému údivu tam ovladač na TV nebyl. Že bych ho v noci někam zahrabala, když jsem šla spát? Začala jsem hledat všude možně. Po chvíli marného hledání jsem ho našla pod jednou z madrací gauče. Nepamatuju si, že bych ho tam kdy dávala.

Zapnula jsem televizi, když se v kuchyni ozvala rána a tříštění skla. S bušícím srdcem jsem tam doběhla. Zhroutila se mi taška s nákupem, vyvalily se z ní zavařené okurky a rozbily se o podlahu. Zaklekla jsem a posbírala ten bordel a vysušila lák hadrem. Když už jsem tam byla, začala jsem uklízet. Marně jsem v taškách hledala své oblíbené sýrové sušenky. Nebyly nikde k nalezení a to si přesně pamatuju, že jsem je kupovala a dávala do tašky. Došla jsem se podívat do auta, ale v kufru nebyly a ani nikde zakopnuté pod linkou. Rozbolela mě z toho hlava. Už asi blbnu.

Sebrala jsem se a šla nejdříve směr koupelna, potom rovnou do postele užít si zasloužilý odpočinek. Když jsem si lehla, něco pode mnou zakřupalo. Zvedla jsem peřinu. Byly tam rozsypané a rozmačkané sýrové křupky. Chytila jsem se za hlavu. Tak tohle jsem rozhodně neudělala já!

Proběhala jsem celý dům, ale nikde nikdo nebyl. Zamkla jsem všechna okna a dveře. Ty do sklepa a na půdu jsem raději zabarikádovala, známe přece horory. Potom jsem dlouho do noci ležela v posteli, peřinu pod bradou a snažila se nevnímat každý stín, který se kolem mihl.

Nemohla jsem dlouho usnout. Když se mi to povedlo, připadalo mi to, Jako bych spala jen hodinu, než mi zazvonil budík do práce. Mátožně jsem se doploužila do koupelny, vykonala ranní potřeby a došla dolů. Venku bylo ještě šero. Pořádný lok energy nápoje mě musí nakopnout, i kdybych nechtěla.

Sáhla jsem do lednice pro Monster a vytáhla ho ven. Nemusela jsem se ale namáhat otevíráním. Plechovka už byla otevřená a z půlky prázdná. Že bych byla náměsíčná a v noci si šla pro nápoj? Znovu jsem prošla celý byt, ale nic nebylo vylomené, ani otevřené. Běhal mi z toho mráz po zádech.

V práci jsem se vyptávala na strašidelné historky, ale nic kolem mého nového bydliště se neodehrávalo. Zkontrolovala jsem si i pozemek, jestli nestojí na nějakém indiánském pohřebišti. Začala jsem být docela paranoická. Chvíle ve vaně mi určitě udělá lépe.

A měla jsem pravdu. Bublinky kolem mě poprskávaly, já se opájela vůní a pomalu usínala. Z dřímoty mě vyrušil zvuk. Dveře do koupelny se pootevřely. Nechala jsem otevřené okno v pokoji, je průvan. Ale tady ve vodě mi zima nebude. Znovu jsem otevřela oči. Cítila jsem chlad. Ale ne takový, jako by protahovalo z otevřeného okna. Zvedla jsem se z vany, omotala se ručníkem a bosky šla ke dveřím. Než jsem je stihla otevřít a podívat se na chodbu, ozval se vrzavý zvuk. Mé zrcadlo, zamlžené párou z vany, se samo vyčistilo. Jakoby neviditelná dlaň přejela po jeho hladkém povrchu.

Začala jsem ječet.

Zavolala jsem místního kněze, aby se na dům podíval. Byl ze mě stejně vyjevený, jako já z něj. Poctivě dům prošel, ale nenašel nic zajímavého. I zrcadlo se za tu dobu stihlo odpařit, takže ta šmouha po dlani nebyla vidět.

"Jistě to byla jenom vaše představivost, mé dítě," pohladil mě konejšivě po rameni a poroučel se pryč.

Zůstala jsem na to sama. Já vím, že tu něco je a ne že ne!

Popadla jsem pánvičku a prošla všechny místnosti v domě. "Já vím, že tu jsi! Tak se ukaž!" ječela jsem a rozkopávala nečekaně přivřené dveře a mířila pánví do všech koutů v domě.

Když jsem dorazila do svého pokoje, na minutku jsem se zastavila pohledem na očích mého boha. Povzdychla jsem si. Být tu teď se mnou on, rozhodně by mi žádný duch strach nenahnal. Kdyby tu byl on…

Zaslechla jsem hluk z přízemí. Sevřela jsem pánev a vykročila dolů. Nepopírám, že se mi ruka třásla, když jsem si to mířila do kuchyně, odkud se ozýval skřípot. Byl to zvuk, jakoby někdo posouval židli po dlaždičkové podlaze. Napočítala jsem do tří, potom jsem tam vrazila. Vyjekla jsem a pustila pánev na zem.

Židle, která předtím stála u stolu uprostřed kuchyně, teď byla přisunutá k policím a nahoře na nejvyšší poličce se kývala miska s čokoládou. Ukrývala jsem si je tam na horší časy. Na lince ležely rozbalené papírky. Bez čokolády.

Nevěděla jsem, co dřív. Jestli omdlít, začít hulákat jako na lesy, nebo rovnou vzít nohy na ramena. Místo toho jsem vešla do kuchyně, smetla papírky do koše a tiše vrátila židli na místo. Rozhlížela jsem se přitom ostražitě na všechny strany.

Navečer ty podivné úkazy ustaly. Rozhodla jsem se, že se s tím duchem domluvím, nebo se stěhuju o dům dál. S démonem tu nehodlám žít.

Pohled do konejšivých modrých očí Nicka mě ukolébal v pokoji ke spánku.



K ránu jsem se vydala do místního starožitnictví. Našla jsem tam přesně to, co jsem hledala. Udivovalo mě, že v každém děsivém městečku mají místo, kde prodávají desku na mluvení s duchy - ouiju.

Donesla jsem si tu hezky vyřezávanou destičku domů. Nezatěžovala jsem se zatahováním závěsů ani rozsvěcením lojových černých svíček. Když umí strašit ve dne, můžu s ním mluvit taky tak. Sedla jsem si na gauč do tureckého sedu, přitáhla si stůl s deskou před sebe a položila prsty na šipku.

"Jsi tu? Duchu, či co jsi, jsi tady?" řekla jsem.

Odpovědělo mi přitroublé ticho.

Vzdychla jsem, narovnala si záda a zkusila to znovu, "duchu, jsi zde? Pokud ano pohni tou šipkou," zahleděla jsem se na ouiju.

Nic.

To se dalo čekat. Nejsem žádný exorcista, abych si myslela, že se mi to povede. Pustila jsem šipku a protřela si oči. Když jsem se znovu podívala na destičku, šipka ukazovala na jedno slovo v rohu: "Yes"

Rozhlédla jsem se. Nikde se nic nepohnulo. Dala jsem prsty na šipku a zeptala se: "co tu vlastně chceš?"

Znovu nic.

Sundala jsem ruce dolů a upřeně sledovala šipku. Nic.

Najednou se mírně pohnula. Srdce mi sevřela chladná mlha. Šipka se posunula k písmenu "F"

"F…" přemýšlela jsem horečnatě, jaká děsivá slova začínají na F. Napadlo mě jedno sprosté, ale to to doufám nebude.

"F, I," ukázala šipka.

To už jsem opravdu nechápala, co mi šipka ukazuje. Asi je ta destička špatně udělaná. Nebo je ten duch vožralej.

"F,I,S,"

"Fish? Ryba?" zvedla jsem jedno obočí. Tohle rozhodně nebylo děsivý.

Šipka se zastavila na slově "Yes".

"Ty chceš po mně, abych ti koupila rybu?" rozhlédla jsem se po místnosti.

Šipka znovu ukázala na "Yes", potom se vrátila do výchozí polohy tak, jak jsem jí zanechala. Zjevně byl konec konverzace.

Nechtěla jsem se ptát, co by se stalo, kdybych rybu neudělala. Je pravda, že jsem žádnou rybu v bytě neměla. Ani akvarijní, natož jedlou v mrazáku. Takže jsem nelenila, sebrala kartu a vyrazila do místní jednoty nakoupit. Přinesla jsem rybu, co si říkala Pangacius, připravila jí na oleji a se zacpaným nosem jí kořenila tak dlouho, dokud to nezačalo vonět. Položila jsem rybu na talíř, ozdobila a servírovala na stůl. Absolutně jsem nevěděla, co dělám, tak jsem jen zůstala vejrat na ten talíř. Nepohnul se ani o centimetr.

"Asi chceš mít soukromí," pokrčila jsem rameny, položila k talíři vidličku a nůž a odešla do obýváku. Celou dobu jsem se po očku ohlížela, ale nic se nedělo.

Seděla jsem na gauči tak dlouho, dokud se neozval nějaký zvuk. Takhle dlouhé nervní čekání na ducha jsem jaktěživo nezažila. Vlítla jsem do kuchyně jako střela. Talíř byl pryč. Příbor byl pryč.

"Teď už jsi snad spokojený a můžeš odejít," zavolala jsem do domu a otočila sek odchodu. Zarazilo mě, že talíř, vidlička i nůž leží na vrcholu nádobí, které jsem ještě nestihla umýt. Mrazilo mě v zádech. Ale aspoň je to pořádný duch. Nedělá bordel, jako ti ve filmech.

"Jdeš se koukat na televizi?" zavolala jsem do domu.

Nic mi neodpovědělo, tak jsem pokrčila rameny a šla se dívat sama. Třeba budeme ještě kamarádi.

U televize jsem jako vždy usnula a probudila se pozdě večer. Televize nebyla na dokumentech, ale na fotbale. Přepnula jsem to a dívala se dál. Nějaký lev tam zrovna honil gazelu a už už by jí měl, kdyby televize necvakla zpět na kanál o sportu.

"Tak to ne. Můj dům, můj program!" zavrčela jsem. O tohle se nebudu přít s žádným nehmotným objektem. Už tak mi užíral z lednice. Nedokázala jsem si představit, jak to ten duch dokáže v sobě udržet.

Program se znovu přepnul. Cvakla jsem to zpět a držela u sebe ovladač. Nebylo vidět, že by vedle mě něco sedělo. Už mi to nepřepnul.

Když jsem mu přála dobrou noc, nic se neozvalo v odpověď. Usnula jsem konečně klidným spánkem, že jsem nad tím spektrem vyhrála.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama