Vím, že jsi se mnou 1.-Stěhování

12. září 2012 v 22:05 | Cestakrve
Krátký začátek, abychom věděli, s kým máme tu čest, hlavně taky nevim kde to rozdělit:D
Užijte si první díl:-)


Přestěhovala jsem se. Vím, že to rodiče nechtěli, ale já už to nemohla vydržet. Ten dům byl jak úl. Mimochodem jmenuji se Jennefer Daltnová a jsem z České republiky. Já vím, Jennefer není zrovna české jméno. To je tím, že když jsem se měla narodit, moje matka byla zblbnutá do Harlequinských časopisů a tohle jméno se tam vyskytovalo až nezdravě často. Příjmení od otce je cizí proto, protože se sem moje babička přestěhovala se svým mužem už před lety a přijali česká občanství.

Takže tady jsem. Vystudovaná právnička v bohem zapomenutém městečku na okraji Británie kousek od průlivu, kam jsem se přestěhovala. Bude se tu sice těžko hledat zaměstnání, ale prokousala jsem se i horšími chvílemi.

Zaparkovala jsem svého zánovního mercedesa na příjezdové cestě. Přede mnou byl malý, stísněný domeček a malá zahrada s dvěma stromy vzadu. Vevnitř byla malá kuchyň, překvapivě velký obývací pokoj a chodba. Ve druhém patře se nacházela koupelna - ta k mé radosti obsahovala jak sprchu, tak vanu- a dva pokojíčky.

Povzdechla jsem si. Tak je to tady. Poprvé na vlastních nohou. Začít si žít po svém mimo stín všech co znám. Takovouhle změnu jsem vážně potřebovala. Když jsem tahala vzpurnou krabici ze zadní sedačky auta, všimla jsem si pohybu několika záclon v okolních domcích. Ne, že by Castlon city bylo nějaké velkoměsto. Obyčejné městečko s jedním obchodem, poštou a jednou trasou autobusu do hlavního města a zpátky. Podle úvodní cedule před městem tu žilo 4,563 obyvatel. Se mnou je to tedy 64.

Vytáhla jsem své krabice na příjezdovou cestu, složila je do komínku a opatrně odnesla do domu. Stěhováci přijedou za necelou hodinu. Mohli pobrat i tohle, ale své poklady si nenechám vézt bez mého osobního dohledu. Ve všech krabicích, které se mi vešly do auta, totiž ležel relikvie mého bláznovství. CD, kazety, plakáty, časopisy, nahrávky. Všechno úhledně zabalené v bublinkové fólii, aby se to neomlátilo, nebo nepomačkalo. Backstreet Boys. Moje nejoblíbenější skupina od doby, co jsem byla rozjívená třináctka. A nepustilo mě to doteď. Ne, že bych se tím nějak příliš chlubila. Přeci jen dospělá dívka, ještě k tomu seriózní právnička, a ulítává na tomhle. No kde jsme to skončili?

Než přijeli stěhováci, stihla jsem rozvěsit plakáty po celém jednom pokoji v patře. Vybrala jsem si pochopitelně ten větší, v tom druhém bude za krátký čas studovna a pracovna. Trochu se ti chlápci divili, když vkročili do mého království s nábytkem a uzřeli tu Backstreetskou potopu. Naštěstí mlčeli, jinak bych je vynesla v zubech.

Úprava a stěhování nábytku mi trvalo celý den. Zatím se u mě stihl vystřídat celý blok, v kuchyni mi stálo pět buchet, dva koláče a jedna baňatá lahev slivovice. Teď ale nebyl na jídlo čas. Musela jsem ještě povléct postel, vycídit koupelnu, pověsit záclony a další maličkosti.

Když jsem se vším skončila, bylo půl osmé večer. Unaveně jsem se svalila na gauč a zapnula televizi. Naštěstí nejsem technický neznaboh, takže jsem si všechnu elektroniku zapojila naprosto sama a jen doufala, že to nevyhodí pojistky v celém Castlon city. I když jsem měla hlad, zvedat se mi nechtělo. Za poslechu televizních novin a kručení mého žaludku, jsem v nepohodlné pozici usnula.

Probudilo mě šumění. Televize zrnila a všude byla tma. Tak pojistky jsem nevyhodila, to bylo dobré znamení. Zatím.

Zvedla jsem se, vypnula televizi a poslepu dotápala ke schodům. Na digitálních hodinách viditelných z kuchyně jsem si všimla času. Bylo půl dvanácté. To jsem si na tom gauči dala pořádný oraz.

Vylezla jsem do patra, nahmatala kliku ke dveřím do pokoje. Zalezla si, převlékla se do spacího a zachumlala se do peřiny. Čistěním zubů jsem se nezatěžovala. Předtím, než mi padly víčka únavou, dívala jsem se před sebe na velký plakát. Byl na něm Carter. Nick Carter. Má dětská i dospělácká platonická láska. Sny jsem měla věru divoké.

Jestli je pravda co se povídá o tom, že co se vám zdá první noc v novém, musela bych se za sebe stydět až za hrob. K snídani jsem si udělala míchaná vajíčka a toust. Neměla jsem kam spěchat, na místním malém úřadu otevírají později. Všechno je tu nějak zpomalené a lenivé, pomyslela jsem si.

Kdosi zaťukal. Strčila jsem zbytek toustu do pusy, zavázala si župan a odemkla dveře.

"Krásné ráno já jsem paní Pivoriová," začala mi třást rukou starší žena v modrém trikotu. V šedých vlasech měla žlutou pásku s mašlí a křenila se na mě od ucha k uchu svou dokonalou protézou jak z reklamy na prací prášek. "Ou drahoušku já vás probudila, to se moc omlouvám," připlácla si ruce na ústa, "jsem já to ale neslušná bába, promiňte." Otočila se k odchodu.

"Ale ne," zahučela jsem za ní a spolkla sousto, které jsem neustále držela v puse, "jen pojďte dál," otevřela jsem víc dveře.

Paní Pivoriová do nich vletěla jak namydlený blesk a usadila se v křesle v obývacím pokoji. Pročísla jsem si ježaté hnědé vlasy. Tohle bude náročné. Z kuchyně jsem jí přinesla vodu s ledem z ledovače a citronem a podala jí skleničku. Nadšeně jí přijala a začala ucucávat a prohlížela si interiér.

"A jak se tu zatím cítíte, holčičko?" zašvitořila jako skřivánek a upřela na mě zelené oči.

Usadila jsem se naproti ní na gauč a složila nohy pod sebe. Na klín jsem si dala svůj hrnek s čajem. Snažila jsem se na ní usmát, co nejvlídněji jsem v tuhle ranní domu mohla. Pověděla jsem jí pár poznatků z místního okolí, popsala jí, jak se tu cítím dobře. Její tok slov jsem nemohla zadržet alespoň hodinu. Když odcházela, bylo půl deváté. A to jsem vstávala v sedm. Jestli jsou takoví všichni sousedé, čeká mě náročné seznamování. Ony už ty minutkové chvíle při přebírání pamlsků mezi dveřmi stačily.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama